Měl potíže naučit se jíst lžičkou i příborem, knoflíky a tkaničky byly jeho noční můrou o ježdění na koloběžce, kole a dalších koordinačně náročnějších sportech ani nemluvě.
Doma i ve školce a škole se stával terčem posměchu, neboť většího nešiku a nemotoru paní učitelka prý nepotkala...
Přes všechnu vaši snahu je malý nešika stále výrazně nešikovný, nic nezmůžete po dobrém natož po zlém. Dítko propadá depresi, ztrácí víru v sebe sama, život je pro něj příliš brzy těžký.
Školní lavice plné „DYS“
V posledních letech se s nejrůznějšími dysfunkcemi doslova roztrhl pytel, o příčinách lze sáhodlouze spekulovat. V podezření je nedostatečná diagnostika v minulých letech a tím pádem pokulhávající srovnání se současností, dále například i narůstající objem mnoha aditiv v potravinách i pochutinách apod. Nicméně současné školství je již vcelku ochotné a schopné s dyslexií, dyskalkulií a dalšími poruchami učení pracovat. Děti s těmito diagnózami už nebývají nijak stigmatizované. Jinak je tomu však u dypraxie, dříve zvané „syndrom nešikovného dítěte“, se kterou se stále příliš nepočítá a ani se o ní moc nemluví. Dyspraktici přichází na svět s nízkou úrovní kontroly pohybů a jejich horší koordinací, od těchto skutečností se pak odvíjí mnoho dalších potíží a problémů.
„Syndrom nešikovného dítěte“
Dyspraxie neboli „syndrom nešikovného dítěte“ patří mezi vývojové poruchy motorických funkcí. Tato porucha stejně jako mnohé další „DYS“, neovlivňuje intelekt! Je zajímavé, že mezi dyspraktiky je až třikrát více chlapců než děvčat. Dyspraktik má nepřehlédnutelné obtíže při osvojování nových pohybových dovedností a vykazuje velké rozdíly mezi pohybovými schopnostmi a věkem. Vývoj hrubé i jemné motoriky bývá opožděný. Malý dyspraktik zápasí se lžící, příborem, knoflíky, tkaničkami, omalovánkami, stavebnicemi. Navíc mívá problémy se soustředěním a vnímáním. Koordinačně náročnější sportovní aktivity jsou pro něj jen pokračováním předchozího trápení. Což samozřejmě neznamená, že by měl na sport rezignovat, jen musí najít koordinačně méně náročnou sportovní činnost, nebo trpělivého, empatického a poučeného trenéra, který bude ochotný ho do sportovního kroužku zapojit, povzbuzovat ho a vytvořit při dané činnosti uvolněnou atmosféru bez nepřiměřeného tlaku na výkon. Samozřejmě i rodiče dyspraktiků by se měli velmi kontrolovat v tom, zda nepromítají své vlastní sportovní ambice do svých potomků, na nichž by se takový tlak mohl v mnoha ohledech velmi negativně podepsat. Malý dyspraktik musí sportovat pro radost z pohybu, výkon je vhodné nechat na jeho pozdější vlastní rozhodnutí.
Jak zjistit diagnózu?
Přesnou diagnózu samozřejmě vyřkne výhradně odborník, avšak k tomu, abychom se rozhodli odborníka navštívit, musíme mít nejen důvod, ale také informace. Bez nich se nám může stát, že se budeme všemi silami (hrubými i jemnými, sofistikovanými i impulsivními) svého neobratného a nešikovné nemotoru donutit k tomu, aby dosáhl běžně obvyklých, a vzhledem k věku očekávaných, dovedností. O to samé se pak bude s velkou pravděpodobností snažit i školní personál.
I proto není od věci vědět, že dyspraktik je kromě výše uvedených „hendikepů“ poměrně často jedincem nevnímavým, nesoustředěným (velmi snadno ho vytrhnete z právě prováděné činnosti) a mívá problémy s plánováním úkolů (co udělat první, čím navázat). Při čtení může být patrná porucha v koordinaci pohybů očí, někdy lze zaznamenat i obtíže s mluvením. Dalších méně výrazných symptomů může být bohužel ještě více. Dyspraxie tak jako další „DYS“ se často překrývá s některými dalšími dysfunkcemi.
Nyní již možná chápete, jak to mají dyspraktici těžké, a to naprosto všude – s rodiči, s vrstevníky, výchovnými institucemi. Narodí-li se dyspraktik sportovně velmi orientovaným ambiciózním rodičům, může pro něj být dětství doslova noční můrou.
Doporučená literatura
„Nešikovné dítě“ od Amandy Kirbiové, nakladatelství Portál
„Poruchy učení dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie, dyspraxie, ADHD“ od Olgy Zelinkové
Milí rodiče méně šikovných a neobratných dětí, buďte ke svým potomkům velmi vnímaví, empatičtí a vlídní (ať již mezi dyspraktiky či nikoliv). Mějte pro ně pochopení, mluvte s nimi o jejich pocitech, povzbuzujte je a neukrajujte jim z jejich malého sebevědomí (nemuselo by jim zůstat žádné). Netlačte příliš na pilu, tlak je sice při každém učení čas od času potřebný, ale vy jej dávkujte po malých dávkách, vždy jemně, citlivě a s velkou dávkou empatie.
Autor: Martina Machová
www.studio-motylek.cz
Foto: www.sxc.hu